Rodina není jen tatínek, maminka, dvě děti a dovolená v Chorvatsku

Česká režisérka Zuzana Kirchnerová je momentálně v procesu přípravy svého filmu Karavan. Scénář k filmu zaujal filmových kurátorů z Cannes natolik, že ho zařadili mezi 15 nejslibnějších projektů z celého světa. Karavan je film o matce, která své postižené dítě sice miluje, ale je pro ni břemenem. Únik vidí v vykonání dobrodružné cesty.

„Nebudu zakrývat, že film je autobiografický. Ne v tom smyslu, že bych se synem odcestovala do Itálie, ale ve smyslu pocitů, kterými jsem jako máma syna s Downovým syndromem a autismem procházela, „říká v rozhovoru režisérka.

Proč je téma mateřské únavy stále tabuizována, jak se díváme na lidi s mentálním postižením a kdy film vznikne?

Sorry, the video player failed to load. (Error Code: 101102)
Je to už druhé ocenění, které jste na prestižním filmovém festivalu Cannes získali. Co to znamená pro vás samotnou i pro připravovaný film?

Je to v první řadě velká radost. Nejen pro mě, ale i pro celý tým. Film totiž připravujeme od roku 2018, což je už nějaký čas a během tohoto období přišly nejrůznější fáze a nálady. Asi nejen já měla pochybnosti, zda nejsem blázen a jestli se ten scénář bude vůbec někomu líbit.

V tomto smyslu je to rozhodně velkým zadostiučiněním a velkou podporou. Vím, že to nebude jednoduchý film. Hlavního hrdinu bude hrát dítě s mentálním postižením a značná část produkce se bude natáčet v Itálii, takže nás všechny ještě čeká hodně práce. Toto je velká vzpruha.

Scénář k filmu je zařazen mezi 15 projektů, které z pohledu festivalu stojí za to, aby mu poskytli zviditelnění nebo praktickou podporu. To je velké výhoda i pro mých producentů.

Scénář zaujal neobvyklou tématem. Jde o příběh matky autisty, která sice svého syna miluje, ale život s ním je pro ni natolik náročný, že se jednoho dne rozhodne alespoň částečně se osvobodit a se synem odcestovat. Scénář se odvíjel od vaší osobní zkušenosti?

Nebudu zakrývat, že film je autobiografický. Ne v tom smyslu, že bych se synem odcestovala do Itálie, ale ve smyslu pocitů, kterými jsem jako máma syna s Downovým syndromem a autismem procházela.

Zdá se mi, že i když existují filmy, které se tomuto tématu věnují, jsou příliš opatrné nebo se v nich nijak neukazuje, že matky a rodiče obecně mohou mít ke svým dětem smíšené pocity.

Do jisté míry jsem to už zobrazila v mém studentském filmu Bába. Je o pubertální dívce, která žije v domácnosti se svou senilní babičkou a musí se o ni starat. Překáží jí a do určité míry ji lze dokonce nenávidí. To jsou pocity, které jsou zcela pochopitelné a lidské, ale jen málokdo o nich otevřeně mluví.

Zuzana Kirchnerová (1978)
Vystudovala právo na Karlově univerzitě v Praze a filmovou režii na FAMU.
Její studentský film Bába (2009) vyhrál v sekci Cinefondation na Filmovém festivalu v Cannes.
Věnuje se dokumentárním filmem, ve kterých nahlíží na netradiční rodiny, lidi s mentálním postižením.
Scénář k prvnímu celovečernímu filmu Karavan zařadili kurátoři Cannes mezi 15 nejslibnějších projektů z celého světa. Jeho premiéru festival přinese v roce 2023.
Je matkou dva syny. Starší se narodil s Downovým syndromem a později se u něj rozvinul autismus.
Je téma únavy z mateřství tabuizována?

Matky jsou v současnosti doslova tištěné do toho, že v okamžiku, kdy se jim dítě narodí, musí být šťastné, spokojené a vhodné na titulku časopisu pro maminky. Když se však podívám jen na své kamarádky, které ani nemají děti s postižením, je jejich frustrace mimořádně častá.

Toto je obrovské společenské tabu. Zatímco v mnoha věcech je společnost opravdu otevřená, je téměř vyloučeno mluvit o tom, že mateřská láska nemusí být bezmezná, že je i vyčerpávající a ne vždy přináší radost.

Mnohé mé kamarádky měly zejména během lockdownu velmi ambivalentní emoce a intenzivně pociťovali, že od života potřebují i ​​něco jiného, ​​než jen starat se o děti.

Velmi specifickou pozici mají i rodiče dětí s postižením. Od nich se očekává, že se zcela obětují výchově a péči.

Když se mi narodil syn, věděla jsem, že chci a potřebuji pracovat. Od institucí, které jsem v souvislosti s péčí o syna navštěvovala, jsem však mnoho podpory nedostávala. Tento problém mi ve skutečnosti pomohla vyřešit až psychoterapeutka.